Slovo k výstavě

Stanislav Krejčí: Mysl plná jassu. Galerie Mlejn, 28. 4. 2011

     Nejdříve dovolte vyjádřit úžas a obdiv nad něčím zdánlivě samo-zřejmým – a úctu a vděk vůči ne-samozřejmým počinům:

     Eduard Riedl se ujal této opuštěné továrny vyrábějící kdysi ze surového obilí poživatelné kroupy a učinil z ní objekt sloužící uspokojení jiných než fyziologických potřeb člověka. Dole je hospoda, kde se scházejí různé komunity, aby řečmi spřádaly sítě intimních vazeb i veřejných politik. Výše je muzeum utvrzující pamětí tradic kontinuitu kultury. A dále galerie jako odrazový můstek ke skokům do jiných světů. A toto všechno je nám volně k dispozici.

     A dnes nám zde Stanislav Krejčí uspořádal hostinu, v níž skrze různá tělesná senzoria sytíme vlastně duši. A to vše zadarmo.

     To je přece tak vzácné ve světě, kde se běžně operuje jen materiálními statky, a v době, která už téměř nezná jiný kalkul než ekonomický.

     Zde: skvrny a tvary, dřevo a barvy, jazz a víno – berme a obcujme, neb to je svátek, vytržení ke světlu, vtažení do jasu – jak avizuje název výstavy.

 

     A teď dovolte ještě jiný exkurz:

     Když dnes mladí řeknou cool, myslí tím, že je to bezva, super, in. V 50. letech ale tento výraz užívali beatnici pro označení svého buddhistického postoje neangažovanosti a neúčasti, oné apatické netečnosti, jíž Řekové, od kyniků po stoiky, říkali a-patheia, což je jen zdánlivě trpnost, pasivita, ale ve skutečnosti je to spíš chladná nevášnivost, odstup od povrchních emocí, odolnost vůči všemu, čím sebou nechávají masy tuctových lidí smýkat. Hudební publicista Karel Veselý ve své knize o radikální černé hudbě říká, že to byl postoj černošský, plynoucí z jejich hrdosti a vnitřní nezlomnosti, vyjadřovaný například vzpřímeným držením těla. Podle mě to byl nepochybně i postoj mladých bílých městských intelektuálů, kteří se takto bránili tlakům masové kultury, jež si právě v té době začínala kolonizovat jejich generaci. Výrazem tohoto životního pocitu byl pro určité segmenty těchto bílých mládežnických subkultur jazz – cool jazz – a lhostejno zda černý (Charlie Parker), nebo bílý (George Shearing). Když si člověk poslechne Sketches of Spain od Milese Davise, ihned to pochopí. Miles je ze Španělska nadšen. Uchvácen jeho žárem, ohnivou hudbou. Ale navenek má emoce pod kontrolou, ve výrazu jich je minimum, zato žár je o to víc natlakovaný uvnitř.

     K nám všechny tyto věci přicházely později. A Stanislav Krejčí je příslušníkem oné generace, která to jako první začala cítit. I když nezávisle na amerických beatnicích a jazzmanech, a v jiné situaci. U nás to nebyly tlaky konzumní kultury, spíše vláda lži a převaha davové stupidity – ale postoj resistence vůči Systému a Mase dokonale rezonoval s tím, co na Západě v té době vyjadřovali existencialisté a v Americe beatnici a hráči cool jazzu. Pro Stanislava Krejčího byl jazz tím, co člověka drží, aby se nezbláznil – a nebo nepodlehl. Proto tolik jazzových konotací v jeho obrazech. A proto ta v názvu výstavy vyjádřená pocta triumfu toho, co kdysi bývalo jen světlem na konci tunelu.

     Zajisté, oproti jiným kolekcím obrazů, které Stanislav Krejčí dříve vystavoval, je zde vidět jistý posun:

     Nebezpečí intelektuálského snobismu, s jazzem spojovaného, je kompenzováno útěky do přírody. Virtuální svět literátské imaginace, sycený pouze pasivní četbou, je vyvažován aktivní výtvarnou tvorbou. Dokonce i přímé jazzové inspirace ubylo, stejně jako hmoty ukázněné geometrickými formami, a přibylo impresionistických vzorců zjevně poukazujících spíše k organické hýřivosti přírody než k intertextuálním kulturním souvislostem. Teď je to v oku, spíš než v myšlení. Světlo je uvnitř. Ven se musí svítit.

     Barvy se sice zředily, ale zato emocí přibylo. Už to není tak cool, jak to bývalo. Jako by už oné chladné zdrženlivosti a obezřetného odstupu nebylo tolik třeba. Člověk už si může dovolit ten přepych nedržet formu a dát průchod dojmu.

     Takže přistupte, nechte paprsky interferovat, vibrace rezonovat – a sdílejte dojmy. Komu to nestačí, ať se autora zeptá, jak on to vidí, případně čeho tím chtěl dosáhnout.

 

     Ještě se vrátím k tomu, čím jsem začal. To všechno, co se nám zde dává, nespadlo z nebe. A ti pánové nepřišli z Prahy. Jsou to jedni z nás, obyčejní lidé, jako my. Takže tím spíše: Děkujeme, pánové!

                                                                                                     

                                                                                                     Vladimír Šiler

Výstava v Galerii MLEJN (2011)


Vytvořte si webové stránky zdarma! Webnode